V uplynulém roce naši radní, tedy starostka Magdaléna Davis, místostarostové Dana Dalešická a Radko Sáblik včetně Šárky Slavíkové Klímové a Miroslava Vilimovského, podporovaní zastupiteli Stanislavem Jirotou, Andreou Midkiff a Martinou Pochmanovou schválili extrémně nevýhodnou a nelogickou smlouvu s investorem Ambeat development a.s. Ten má v lokalitě Pod Sequensem realizovat komplex občanské vybavenosti zahrnující rehabilitační, zdravotní, sociální služby, ubytování a terénní pečovatelskou službu. To vše pod rouškou plnění dlouhodobých potřeb občanů našeho města.
Podle starostky Magdaleny Davis je totiž záměr investora v souladu s přijatým Komunitním plánem, jelikož město má zájem na rozvoji sociálních a pobytových služeb pro své seniory. Starostka proto s podporou uvedených zastupitelů ve smlouvě konstatuje, že předložený „Záměr Partnera“ je v souladu s prioritami města v oblasti sociálních služeb, tudíž Město má zájem podpořit realizaci tohoto Záměru.
Takové prohlášení je však pouhou účelovou proklamací, jelikož nic z toho ze smlouvy nevyplývá. Ambeat není žádnou charitativní institucí, nýbrž podnikatelským subjektem, jenž neudělá nic navíc krom toho, k čemu se zavázal ve smlouvě. Investované zdroje bude chtít maximálně zhodnotit, což bude znamenat, že upřednostní solventní seniory z celé ČR, které cena za bydlení v průměru 25 000 Kč za měsíc v naší lokalitě jistě osloví. Investora totiž nic nezavazuje upřednostnit mníšecké seniory za cenu obvyklou v podobných zařízeních ve městě a okolí přesto, že to v rámci propagace záměru nezávazně prohlašuje na svých webových stránkách: „Ceny budou odpovídat cenám obvyklým v lokalitě Mníšku pod Brdy a nejbližšího okolí. Vzhledem k situaci, která dnes panuje na trhu stavebních materiálů a stavebních prací, nelze zatím přesnou cenu stanovit.“
Stanovit cenu je věcí jednou, avšak závazně garantovat ceny obvyklé v naší lokalitě je věc druhá, zvláště v tomto případě. Pasivita radních v natolik zásadní oblasti je neomluvitelná a na tom nic nezmění ani rádoby principiální stanovisko Magdalény Davis, která na prosincovém jednání městských zastupitelů chtěla vyvolat dojem jakýchsi blíže neidentifikovatelných překážek. Na dotazy ohledně zajištění přednosti pro mníšecké seniory (50+) totiž hájila zájmy investora mimořádně razantně: „Není možné zajistit výlučnost klientů z Mníšku.“ Tímto podrazem však nepřímo potvrdila, že citované prohlášení investora je pouhou zavádějící proklamací, k jejíž plnění se odmítl smluvně zavázat. Něco takového však mělo být pro všechny odpovědné členy vedení města signálem k ukončení jakýchkoliv dalších jednání.
Ačkoliv vedení radnice disponovalo všemi „trumfy,“ nedokázalo prosadit řadu dalších podmínek, čím Město odsoudilo do role statisty, jenž zcela akceptoval investorovy požadavky a podmínky, které jsou v rozporu se zájmy velké většiny obyvatel města.
Radní zvyklí na rozdíl mezi realitou a její mediálním obrazem evidentně spoléhali na mediální kampaň skrze radniční média. Tuto rozjeli formou obeznámení veřejnosti se záměrem na vybudování nového areálu komunitního bydlení a péče o seniory. Zamlčeli však podstatu, která tkví v absenci kontrolních nástrojů Města k tomu, aby Komunitní plán byl v tomto případě doopravdy naplněn beze zbytků. Tedy aby náklady Města vynaložené na realizaci celé akce nebyly vynaloženy zbytečně, vzhledem k nebezpečí, že „seniorní bydlení budoucnosti“ budou v drtivé většině využívat senioři, kteří nemají a ani nebudou mít trvalé bydliště v Mníšku.
Mediální manipulace radnice ovlivnily mnoho občanů, kteří nabyli přesvědčení, že konečně dojde k rekonstrukci, potažmo komplexní opravě Řevnické ulice. Realita je však naprosto odlišná. Radní totiž investora nezavázali ke standardní smluvní povinnosti, jakéhokoliv investora, k opravě příjezdové komunikace k jeho objektu, kterou v průběhu výstavby značně poškodí. Smlouva totiž Ambeat zavazuje pouze k položení asfaltového koberce v délce necelých sto metrů podél jeho příštího areálu. Radní totiž v rozporu se zdravým rozumem rozhodli, že zbytek Řevnické od vodárny ke Sběrnému dvoru Město zrekonstruuje na vlastní náklady, ačkoliv na to nemá peníze. Tuto bramboračku pak starostka na zastupitelstvu komentovala takto: „Řevnická ulice je ve špatném stavu již řadu let, ale nesplňuje současná dotační kritéria, jelikož sousedí s polem. Nyní není šance na získání dotace na její obnovu, oprava tedy může být financována např. jako kombinace zdrojů města a soukromého investora.“
Fakt, že takovým financováním opravy páteřní komunikace na Skalku radnice nepodmínila uzavření smlouvy s Ambeatem, evokuje pochybnosti spojené s řádným výkonem povinnosti radních při správě městského majetku, což starostka ještě umocnila svým prohlášením na zmíněném jednání zastupitelů, že opravu Řevnické místo kombinace financování s privátním investorem profinancuje město samotné, načež dodala: „Část komunikace, kterou opraví město může být realizována až poté, kdy bude dokončen záměr Ambeatu a zároveň po vybudování svazkové školy odhadem v letech 2025-26. Město bude povrch Řevnické ul. opravovat, ale nebude obnovovat souvislý povrch, dokud nebudou ukončeny projekty Ambeat a svazková škola, nicméně v tuto chvíli je ve hře mnoho neznámých, a tak se časový rámec může prodloužit.“
Magdalena Davis tak nechtěně naznačila filozofii aktuálního vedení města ve stylu „po nás potopa,“ a současně tlumočila očekávání současných radních, že jejich nástupci dokážou generovat dostatek zdrojů k nápravě chyb a omylů, jichž se v průběhu svého mandátu dopustili.
Vzhledem k uvedenému je na místě otázka – čí zájmy hájí paní starostka a ostatních sedm koaličních zastupitelů.
Radim Hreha